Pokládka dlažby - příprava podlahy

Velmi často chodí k nám do redakce dotazy podobné tomuto : Jak mám připravit podlahu pro pokládku dlažby - zda a čím penetrovat, jaké použít lepidlo na dlažbu, zda brousit podlahu atd Je a případně jaký rozdíl v přípravě pro dlažbu a vinylovou podlahu?
Rozhodli jsme se tedy na toto téma sepsat rozsáhlejší článek.

Pro pokládku krytin je třeba, aby byl anhydrit dostatečně vyzrálý a vyschlý, tzn. aby jeho vlhkost nepřesahovala 0,5% u podlah bez topení a 0,3% u podlah vytápěných.

Toto se dá zjistit speciálními vlhkoměry, kterými disponují kvalitní prováděcí firmy nebo např. odborní zástupci vybraných dodavatelů materiálů (např. lepidel, apod.). Je velmi vhodné toto pravidlo dodržet, neboť v opačném případě dojde k postupné degradaci podkladového anhydritu vlivem zbytkové vlhkosti, která v něm zůstala „uvězněna“.

Pokud je předchozí pravidlo splněno, je nutné z anhydritu zbrousit nesoudržnou a nepropustnou povrchovou vrstvu, tzv. „šlem“.

Bez tohoto kroku hrozí vysoké riziko oddělení této vrstvy od podkladu. Krytina bude sice kvalitně přilepena k této vrstvě, ta ale nemá dostatečnou soudržnost s podkladem. Tloušťka této vrstvy závisí na několika faktorech (kvalita, průběh a podmínky zrání, atd.) a je silná řádově jednotky mm.

Je tedy třeba „otevřít“ povrch anhydritu až na vlastní strukturu materiálu.

Během zrání se mohou v podkladu vytvořit trhliny, které je třeba tzv. „sešít“. Trhlina se kotoučovou bruskou prořízne podélně a k tomu po cca 20cm příčně. Do příčných řezů se vloží ocelové spony a všechny tyto řezy se poté zalijí speciální epoxidovou pryskyřicí, která se ještě za čerstva zasype křemičitým pískem (pro lepší adhezi dalších vrstev).

Příklady materiálů: MAPEI Eporip nebo Schönx 2 KR.

Poté již může následovat lepení povrchových vrstev.

Asi nejdůležitější věcí, kterou je třeba si uvědomit je, že styk cementového materiálu s anhydritem (nebo naopak) vede k relativně bouřlivé chemické reakci, která vede k okamžité degradaci styčných vrstev a tedy jejich naprosté separaci. Míra degradace závisí na míře a podmínkách spojení. Takže existují v zásadě 2 varianty:

A) Lepení pomocí lepidla na bázi anhydritu. Tímto se předejde výše uvedenému efektu tím, že cement ze skladby zcela eliminujeme. Pak nám stačí běžný způsob penetrování. Příklad materiálové skladby: Lepidlo Schönox FB-Flex + penetrace KH ředěná až 1:5, přičemž je možno již po krátkém odeschnutí začít s lepením.

B) Lepení pomocí cementového lepidla. V tomto případě je nutné provést opravdu důkladné uzavření povrchu pomocí kvalitní penetrace. Tu je třeba aplikovat v příslušné koncentraci předepsané výrobcem (často neředěné) a nechat typicky 24 hodin zaschnout. Je možno použít speciální rychleschnoucí penetrace (např. Schönox KH-FIX).

Příklady penetrací:

MAPEI Primer G – neředěný, schnutí 24 hodin Schönox KH – ředěný 1:1, schnutí 24 hodin (ideálně ještě předtím krátce zaschnutá vrstva ředěná 1:5) Schönox KH-FIX – neředěný, schnutí 2 hodiny Lepidla – zde je výběr velmi široký a volbu je vhodné dělat podle velikosti formátu dlažby. V podstatě všechna kvalitní flexibilní lepidla (tzn. tř. C2) jsou použitelná na podlahové topení.

„Kvalitu“ bych zde pro představu a jednoduchost definoval přibližnou cenou, která by měla být v MC od cca 400,- Kč/25kg balení vč. DPH. (Netvrdím, že nelze koupit kvalitní lepidlo pod tuto cenu, nicméně od této ceny je to již prakticky jistota.) Existují cementová lepidla, která mají tzv. síranovzdorné cementy – tím se snižuje riziko výše uvedené reakce a je možné snížit koncentraci penetrace. Příklady od firmy MAPEI: Granirapid, Elastorapid, Keraquick Odkaz na stažení dokumentu firmy MAPEI – Zásady pro aplikace na anhydritové povrchy