Pokládka dlažby – příprava podlahy

Velmi často chodí k nám do redakce dotazy podobné tomuto: Jak mám připravit podlahu pro pokládku dlažby – zda a čím penetrovat, jaké použít lepidlo na dlažbu, zda brousit podlahu atd. Je nějaký, případně jaký rozdíl v přípravě pro dlažbu a vinylovou podlahu?
Rozhodli jsme se tedy na toto téma sepsat rozsáhlejší článek.

Pro pokládku krytin je třeba, aby byl anhydrit dostatečně vyzrálý a vyschlý, tzn., aby jeho vlhkost nepřesahovala 0,5 % u podlah bez topení a 0,3 % u podlah vytápěných.

Toto se dá zjistit speciálními vlhkoměry, kterými disponují kvalitní prováděcí firmy nebo např. odborní zástupci vybraných dodavatelů materiálů (např. lepidel apod.). Je velmi vhodné toto pravidlo dodržet, neboť v opačném případě dojde k postupné degradaci podkladového anhydritu vlivem zbytkové vlhkosti, která v něm zůstala „uvězněna“.

Pokud je předchozí pravidlo splněno, je nutné z anhydritu obrousit nesoudržnou a nepropustnou povrchovou vrstvu, tzv. „šlem“.

Bez tohoto kroku hrozí vysoké riziko oddělení této vrstvy od podkladu. Krytina bude sice kvalitně přilepena k této vrstvě, ta ale nemá dostatečnou soudržnost s podkladem. Tloušťka této vrstvy závisí na několika faktorech (kvalita, průběh a podmínky zrání atd.) a je silná řádově jednotky mm.

Je tedy třeba „otevřít“ povrch anhydritu až na vlastní strukturu materiálu.

Během zrání se mohou v podkladu vytvořit trhliny, které je třeba tzv. „sešít“. Trhlina se kotoučovou bruskou prořízne podélně a k tomu po cca 20 cm příčně. Do příčných řezů se vloží ocelové spony a všechny tyto řezy se poté zalijí speciální epoxidovou pryskyřicí, která se ještě za čerstva zasype křemičitým pískem (pro lepší adhezi dalších vrstev).

Příklady materiálů: MAPEI Eporip nebo Schönox 2 KR.

Poté již může následovat lepení povrchových vrstev.

Asi nejdůležitější věcí, kterou je třeba si uvědomit, je, že styk cementového materiálu s anhydritem (nebo naopak) vede k relativně bouřlivé chemické reakci, která má za následek okamžitou degradaci styčných vrstev a tedy jejich naprostou separaci. Úroveň degradace závisí na míře a podmínkách spojení. Existují tedy v zásadě 2 varianty:

a) Lepení pomocí lepidla na bázi anhydritu. Tímto se předejde výše uvedenému efektu tím, že cement ze skladby zcela eliminujeme. Pak nám stačí běžný způsob penetrování. Příklad materiálové skladby: Lepidlo Schönox FB Flex + penetrace KH ředěná až 1:5, přičemž je možno již po krátkém odeschnutí začít s lepením.

b) Lepení pomocí cementového lepidla. V tomto případě je nutné provést opravdu důkladné uzavření povrchu pomocí kvalitní penetrace. Tu je třeba aplikovat v příslušné koncentraci předepsané výrobcem (často neředěné) a nechat typicky 24 hodin zaschnout. Je možno použít speciální rychleschnoucí penetrace (např. Schönox KH FIX).

Příklady penetrací:

MAPEI Primer G – neředěný, schnutí 24 hodin Schönox KH – ředěný 1:1, schnutí 24 hodin (ideálně ještě předtím krátce zaschnutá vrstva ředěná 1:5) Schönox KH FIX – neředěný, schnutí 2 hodiny Lepidla – zde je výběr velmi široký a volbu je vhodné dělat podle velikosti formátu dlažby. V podstatě všechna kvalitní flexibilní lepidla (tzn. tř. C2) jsou použitelná na podlahové topení.

„Kvalitu“ bych zde pro představu a jednoduchost definoval přibližnou cenou, která by měla být v MC od cca 400 Kč / 25kg balení vč. DPH (netvrdím, že nelze koupit kvalitní lepidlo pod tuto cenu, nicméně od této ceny je to již prakticky jistota). Existují cementová lepidla, která obsahují tzv. síranovzdorné cementy – tím se snižuje riziko výše uvedené reakce a je možné snížit koncentraci penetrace. Příklady od firmy MAPEI: Granirapid, Elastorapid, Keraquick Odkaz na stažení dokumentu firmy MAPEI – Zásady pro aplikace na anhydritové povrchy