Teplovodní podlahové topení

Pokládka teplovodního potrubí

Plastové trubky se spojují lepením nebo svařováním popřípadě systémovými spojkami. Výrobci již vyladili své systémy natolik, že spojování je velmi rychlé, spoje jsou dostatečně pevné a nijak neomezují průtok.

Při kladení hadic je nutno dodržet výrobcem předepsanou maximální délku a poloměr ohybu. Délku jednoho okruhu topné hadice volíme tak, aby teplotní rozdíl na vstupu a výstupu nebyl větší než 5 o C. Doporučená délka se řídí průměrem trubky, bývá 80, 100 nebo 120 m. Pro lepší tepelnou rovnováhu v místnosti se snažíme trubky s teplejší příchozí vodou a studenější odcházející klást střídavě vedle sebe. Na rozdíl od elektrického jednocestného kabelu zpravidla volíme tvar dvojité spirály nebo dvojitého meandru, tím dosáhneme téměř dokonalého prostřídání trubek s teplejší příchozí a studenější vratnou vodou.

Pokládku si velmi usnadníme použitím dnes již velmi rozšířených systémových topných rohoží , které dnes výrobci dodávají v nejrůznějších skladbách a rozměrech. Topná trubka je připevněna na síti ve tvaru meandru. Rohože klademe vedle sebe po celé otopné ploše, poté vytvoříme pomocí spojovacích prvků uzavřený okruh.

Nevýhodou může být omezený počet rozměrových variant od určitého výrobce. Budeme pravděpodobně nuceni k určitému kompromisu s požadovaným tvarem vytápěné plochy.

Horkou novinkou na trhu jsou tenké kapilární rohože , které můžeme instalovat i do stěn nebo i na strop místnosti a podle potřeby tak zvětšit topnou plochu. Využít je lze podobně jako elektrické topné fólie. Voda je rohoží/fólií vedena téměř vlasovými trubičkami a systém lze napojit na běžný rozvod topné vody.

Jde o produkt ještě ne zcela prověřený praxí a mikroskopické jevy jsou pro nás stále poněkud nepředvídatelné. Kapilární rohože lze proto doporučit spíše dobrodružnějším povahám nelitujícím případných budoucích ztrát.

 

Krycí vrstva podlahového topení

Po položení nanášíme na topné hadice cementový potěr, do kterého přidáváme plastifikátory, aby kolem trubek lépe obtékal. Jinou možností je použití anhydridu, jehož vlastnosti jsou pro účel podlahového topení mnohem lepší. Je také sám o sobě pevnější než cementový potěr.

Okolo stěn místnosti nesmíme zapomenout osadit dilatační pásku, abychom vyrovnali teplotní roztažnost potěru a zabránili vzniku akustických mostů. Dle „DIN 18560, díl 2“ musí okrajová dilatační izolace umožňovat pohyb potěru nejméně 10 mm. V případě použití betonu musíme závislosti na tloušťce potěru „oddilatovat“ zhruba každých 36 m 2 .

Pokud však použijeme anhydrit, můžeme vytvořit souvislou plochu až 300 m 2 . Lepší tepelná vodivost tohoto materiálu také umožní našemu systému rychleji reagovat např. na změny venkovních teplot. Nižší hmotnost anhydritu přináší menší statické zatížení podlahy. Anhydrit se nehodí jen jako přímá nášlapná vrstva, ale i tuto jedinou nevýhodu lze odstranit za pomoci speciálních příměsí.

Mokrý proces instalace topení samozřejmě komplikuje možnost případných oprav a prakticky vylučuje změny tvaru vytápěné plochy. Je tedy nutné ujasnit si předem trvalé a neměnné rozmístění např. nábytku s uzavřeným soklem a kuchyňské linky. Pod tyto prvky pochopitelně topení nepodkládáme, zbytečně bychom ohřívali nábytek.

 

Skladba podlahy při použití mokrého procesu:

- hrubá podlaha

- hydroizolace (v př. podlahy přiléhající k zemině)

- tepelná nebo kročejová izolace (dle požadavků na tepelnou prostupnost)

- hydroochrana tep. izolace (PVC / PE fólie 0,2 mm, popř. reflexní fólie)

- teplovodní trubky / rohože

- akumulační krycí vrstva (cementový potěr / anhydrit)

- nášlapná vrstva

Výška potěru nad trubkami závisí na pevnosti použité směsi, řádově by měla mít přes 4 cm. Dá se říct, že celková tloušťka mokrého procesu s cementovým potěrem bývá 10 i více cm. Použitím anhydridu můžeme opět nějaký ten centimetr ušetřit. U novostaveb můžeme tuto vrstvu navíc zohlednit již v projektu a nic tím pádem neztrácíme, u dodatečných instalací si však musíme velmi dobře promyslet důsledky snížení světlé výšky místností a budoucí návaznost podlah. Především si ale musíme dát pozor, abychom přidanou „nadváhou“ nepřekročili únosnost stropních konstrukcí. Tento problém samozřejmě vyžaduje odborné posouzení.

Určitý řešením, pokud to stropy nedovolí, je opět instalace podlahy „na suchý způsob“. Hadice vedeme systémovou deskou z extrudovaného polystyrenu opatřenou výstupky ve tvaru puků o výšce shodné s tloušťkou hadice. Desky bývají opatřeny reflexní fólií, která odráží tepelné paprsky vzhůru. Hadici vkládáme mezi výstupky a vedeme ji do požadovaného tvaru. Poté zaklápíme sádrovláknitými deskami a instalujeme nášlapnou vrstvu.

Některé systémy, pracnější, zato však variabilnější spočívají v uložení trubky do předem vyříznuté drážky v PS desce. Do drážek se ještě vkládají plechové vodící žlábky, které systém zpevňují a zlepšují výměnu tepla mezi hadicí a podlahou.

Regulace výkonu topení bývá dvojí, jednak u zdroje řídíme teplotu vstupní vody nejčastěji prostřednictvím ekvitermní regulace, zpravidla podle venkovní teploty. Zvolíme li složitější způsob rozvodu, můžeme vytvořit zónování – místnosti s různým výkonem topení s čidly pro každou místnost. Zpravidla ale používáme stejnou vodu pro všechny místnosti a místní potřeby tepla regulujeme pouze průtokem pomocí termostatických ventilů.

Tepelnou prostupnost podlahové konstrukce v závislosti na materiálu a je ho tloušťce charakterizuje veličina „součinitel přestupu tepla“ v jednotkách W/m 2 K. Z tohoto údaje pak vypočítáme požadovanou vrstvu tepelné izolace pod topením.

podlaha nad …	souč. přestupu tepla	tloušťka izolace	tloušťka podlahy celkem cca
obdobně vytápěnou místností	max. 1,35 W/m 2 K	zpr. postačí kročejová izolace	12 cm
nevytápěnou místností	max. 0,8 W/m 2 K	expandovaný polystyren EPS expandovaný polystyren XPS minerální vata – 5 cm	15 cm
zeminou / venk. prostorem	max. 0,3 W/m 2 K	expandovaný polystyren EPS expandovaný polystyren XPS minerální vata – 12 cm	18 cm

 

Uvedení do provozu teplovodního podlahového topení

Nejméně 21 dnů po zalití topných hadic, když betonový potěr zcela vytvrdne, můžeme přistoupit k  topné zkoušce . Použití anhydridu nám umožní začít s vysoušením již po jednom týdnu dle použitého druhu (výrobci udávají zpravidla 5 – 7 dní). Systém natápíme pomalu v postupných krocích, podle instrukcí výrobce. Některé novější kotle mívají nainstalovaný program pro vysoušení zálivky a záběhové topení v podlahových systémech.

Výběr podlahové krytiny nad topení bychom měli podřídit požadavku na maximální tepelný odpor. Musí být méně než 0,15 m 2 K/W. To v praxi znamená, že můžeme použít keramické a kamenné dlaždice, PVC krytiny, parkety z měkkého dřeva do tloušťky 1 cm (dřevěné podlahy lepíme elastickými tmely), koberce do tloušťky 1 cm, bez PVC podkladu, lepené atd.

Srovnávací tabulka elektrického a teplovodního podlahového vytápění.

	elektrické podlahové topení	teplovodní podlahové topení
pořizovací náklady	cca od 500,-/m 2	1 000,- až 1 500,- /m 2
obtížnost instalace - mokrý proces	snadnější – zahájení provozu 21 dnů po zalití	otížnější – zahájení provozu 21 dnů po zalití
obtížnost instalace - suchý proces	snadná (lze počítat 1 den práce, možnost instalace svépomocí)	obtížná (několik dní až týden)
zvýšení podlahy	topné fólie – 1cm kabely, rohože přímotopné – 2 až 8cm kabely, rohože akumulační – 12 až 20cm	3 – 20cm, dle požadavků na akumulaci
možnosti regulace	velmi dobré	technicky náročné
důsledky narušení systému	při použití kabelů -porušený okruh netopí při použití fólií - téměř žádné	vyplavení objektu
opravitelnost poškození	u kabelů, rohoží - lokálním zásahem u fólií nemá vliv na celkovou funkci	lokálním zásahem
energetická náročnost	cca o 20% nižší než při topení radiátory	při použití tepelných čerpadel až o 65% nižší
životnost	při odborné instalaci poskytují výrobci záruku 10 let, obvyklá doba funkčnosti až 50 let	při odborné instalaci poskytují výrobci záruku 10 let, obvyklá doba funkčnosti – pozink cca 15 let, měď, plast až 50 let